Umíme odpouštět?

Na jednu stranu víme, že bychom měli, ale…

Od dětství se učíme, že zlý člověk, popřípadě zlé dítě musí být potrestáni, a to i tehdy, je-li něco děláno špatně. Technika trestu je nasazena jako prostředek moci, abychom si obhájili pocity pomstychtivosti nebo vztek. Program, který se odehrává v duchu, zní asi takto: „Dokud to mám, můžu toho člověka potrestat. Ponechám si tyto negativní pocity v sobě. Odpustit mu, abych znovu mohl najít svůj vnitřní mír budu moct až tehdy, když uvidím, že dostatečně trpěl, a to minimálně stejně jako já nebo lépe ještě víc…“

Tento způsob myšlení, ať už je vědomý nebo nevědomý, má pouze jeden účinek: ničí toho, kdo jej prožívá a zapříčiňuje ještě více utrpení na všech úrovních. 

Odpuštění neznamená, že by pachatel měl dovoleno zraňovat ostatní. Odpuštění neznamená, že se budeme s osobou dohadovat. Odpuštění neznamená, že jednoduše zapomeneme a děláme, jako by se nic nestalo. 

Odpuštění je kromě jiného vědomé rozhodnutí, že se zbavíme vlastních rušivých pocitů jako jsou zuřivost, nenávist, závist a vztek a budeme přát ostatním vše dobré. Jak zjistíme, že se nám odpuštění povedlo? 

Když budeme myslet na dotyčnou osobu nebo situaci a nevyvstanou v nás negativní pocity a budeme v srdci cítit klid. 

Dalším, často podvědomým důvodem k tomu, proč nám odpuštění připadá tak těžké, je: ,,Pokud odpustím, nemůžu už nikoho činit zodpovědným za to, že se mi v životě nedaří.“ Na základě tohoto přitahujeme situace, kterými si ničíme život…