Prozření

Ráda bych vám představila úryvek z knihy: Prozření. Těchto 500 stránek jsem zvládla přečíst za dva dny…

Citace z knihy: Thomas Alvarado. „Prozření aneb jak jsem se učil znovu chodit.“

Blížily se Vánoce a já si usmyslel, že jako dárek si chci vyzkoušet rekonektivní léčení od profesionála, abych poznal ony prožitky, jež všichni u toho mají, a zjistit tak, jestli léčbu dle knihy Reconnection dělám správně.

Terapeutka Romana Matyášová byla z Prahy, a má vesnice až na druhé straně republiky. Dočetl jsem se, že při léčení na dálku má člověk silnější prožitky, což bylo přesně to, co jsem chtěl vyzkoušet. Domluvili jsme se tedy na dni a hodině, kdy budu jen ležet ve své posteli a během terapie prováděné na dálku vnímat pocity ve svém těle.

První léčení mne dost uchvátilo. Bylo daleko silnější, než když jsem si léčení prováděl sám doma. Přes první nepříjemný pocit silného tlaku na břicho, který postupně odezněl, jsem pociťoval brnění postupně v různých částech těla.

Před očima se mi začaly zobrazovat světelné efekty, něco jako když prší zlatý déšť na hladinu vody. Tělem mi jemně procházely chladivé vlny mrazení a v uších i v nose jsem pociťoval změny tlaku.
Po chvíli jsem začal podřimovat, ale hned jsem si to uvědomil a probudil se. Při prvním zadřímnutí jsem měl vizi, že se koukám do svých dlaní, ve kterých svírám malou červenou krabičku. Při druhém zadřímnutí jsem se díval opět do svých dlaní, ty však byly prázdné. Při třetím zadřímnutí jsem se zase díval na své ruce – byly to ovšem ruce batolete, jež svírají kojeneckou láhev, přičemž jeden z mých prstů na mne stále ukazoval.

Že skončila terapie, jsem poznal hned, aniž bych si hlídal hodiny. Pokojem, kde byla zavřená okna, provanul svěží, čerstvý vánek, vše kolem jako by se prosvětlilo a já cítil příval nové energie.

Byl jsem tak nadšený, že jsem si domluvil v příštích dnech další dvě terapie, jež mi zaplatili moji rodiče jako vánoční dárek. Ty se taktéž nesly v podobném duchu, ovšem prožitky se s každou další terapií stupňovaly.

Při poslední terapii jsem dokonce viděl zlatý déšť, i když jsem otevřel oči, a měl pocity, jako bych se vznášel mimo tělo. Tentokrát jsem ale měl při zadřímnutí dosti zajímavé vize. Poprvé jsem se díval shora do záchranného člunu, kde se choulili námořníci v bílých, modře pruhovaných uniformách. Podruhé jsem se skláněl nad mrtvolou nějaké ženy v růžových šatech, jejíž tvář byla deformovaná a zelenofialová, v rozkladu. Potřetí jsem se plazil po zemi v nějakém močále, na pravé ruce mi chyběly dva prsty a díval jsem se skrz rákosí do bílého světla, které se stále zvětšovalo. Po celou dobu mi pískal v uších vysoký, ale moc příjemný tón a do toho jsem slyšel jakoby plechové praskání jiskřiček.

Tyto vize však byly bez emocí. Nebyly nepříjemné, jen jsem je pozoroval jako nějaký film. Po poslední vizi jsem procitl a ihned mne napadlo, jestli by to všechno nemohlo mít souvislost s mým minulým životem, kdy jsem měl být padlý voják. Dokonce jsem začal mít pocit, že to jemné plechové praskání znělo, jako když se odrážejí kulky od vojenské helmy, a s tím byl spojený vysoký zvonící tón v hlavě.
Pomalu jsem si ale začal uvědomovat, že vysoký tón a praskání jiskřiček slyším pořád. Tón pomalinku slábnul a před očima mi za plného vědomí doznívalo něco jako zlatý ohňostroj…

Citace z knihy: Thomas Alvarado. „Prozření aneb jak jsem se učil znovu chodit.“