Pobyt v Číně

Slíbila jsem vám, že se podělím o to, co zajímavého jsem viděla v Číně. Není to zrovna země, po které bych odjakživa toužila – ať už kvůli obrovskému počtu obyvatel, nebo politickému zřízení. Naskytla se mi ale neopakovatelná možnost navštívit přímo kolébku Taiji a trénovat pod vedením mistrů rodinné linie Chen (u které přes Radka Koláře cvičím i já u nás doma). A takové šance se prostě musí využít.

Vy, co mě znáte, víte, že si nestěžuju a v každé situaci se snažím najít to nejlepší. Pojmenuju tedy věci, které pro mě byly obrovskou výzvou.

První z nich? Cvičit pět hodin denně ve čtyřicetistupňových vedrech s extrémní vlhkostí vzduchu. Scénář byl každý den stejný: oblečete si čisté, suché tričko a do tří minut cítíte, jak vám po celém těle stékají potůčky potu. V podstatě mě tento pocit provázel úplně celý pobyt.

Druhý silný vjem byla samotná masa lidí. Pro představu: jedno „malé“ čínské město má běžně 15 milionů obyvatel (počet obyvatel v celé ČR je necelých 11 mil.). Protože lidé v Číně nemohou soukromě vlastnit půdu, většina žije v obřích panelových domech. Ty mají vládou nastavený strop výšky do 100 metrů, což vychází přesně na 33 pater.

A teď si představte tu scenérii: jedete rychlovlakem 350 km/h a po celé hodiny koukáte z okna na jedno souvislé, nikdy nekončící sídliště. I když vám to takhle popisuju, reálné množství lidí v téhle zemi si prostě nedovedete představit.

A teď si představte, že jen v jednom městě – Šanghaji – žije téměř 25 milionů lidí. To je více než dvojnásobek obyvatel celé České republiky. V metru nedohlédnete na druhý konec vlaku. A najednou vám začne docházet, co vlastně znamená „hodně lidí“.

Co mě však uchvátilo, bylo neuvěřitelné množství starších či hodně starých lidí cvičících v parcích. Jejich hbitost a vytrvalost byla fascinující. A nevěřila jsem, že našemu mistrovi bylo přes 80 let, když jsem viděla ty výkopy a mrštnost, s jakou cvičil sestavu.

Postupně jsem si začala čím dál víc všímat toho, jak neuvěřitelně na člověka neustále působí vnější vlivy. Všichni jsou v jednom kuse na mobilu – ta závislost je tam obrovská a doslova všudypřítomná.

A do toho ten neustálý dohled. Kamery jsou úplně všude, ale to zdaleka není všechno. Procházíte parkem a zjistíte, že i v nenápadných kamenech kolem cesty jsou zabudované mikrofony. Odpadkový koš na vás najednou začne mluvit a z ptačí budky na stromě se rozezní meditační hudba.

Zpočátku mi to přišlo vlastně docela příjemné. Dokonce ani to obrovské množství kamer mi nevadilo, protože jsem se díky nim cítila bezpečně. Jenže jak dny ubíhaly, došlo mi něco zásadního: já tu nemám jediné místo, kde bych mohla zažít skutečný klid.

Nikde nejde jen tak být a slyšet ticho, vítr, šumění potoka, les nebo zpěv opravdových ptáků. Nikde nebylo „jen tak ticho“.

A jakmile vytáhnete paty ven, hned jste pod drobnohledem. Města jako Peking nebo Šanghaj jsou na cizince zvyklá, ale když jsme navštívili menší města – jako třeba Luoyang (Liou-jang) – tam bělochy téměř nepotkáte. Místní na nás koukali jako na zjevení a ta neustálá, nepřetržitá pozornost okolí člověka neskutečně vyčerpá.

Když jsem se pak konečně vrátila domů, udělala jsem první věc: ráno jsem se vzbudila ještě podle čínského času, okamžitě skočila do auta a jela na nejbližší louku s výhledem na východ, abych viděla slunce.

A tam jsem se konečně nadechla.

Zula jsem si boty a vlezla do potoka.

Užívala jsem si to ticho, přírodu, klid a nádherné slunce – to jsem v Číně přes ten věčný smog a mraky pořádně ani neviděla. Za celý měsíc tam svítilo možná třikrát. (I když popravdě jsme za to byli rádi, protože stát v tom horku ještě na přímém slunci, tak tam asi padneme.)

A právě v tu chvíli mi došlo, jak moc mi tohle všechno chybělo.

A také jsem si uvědomila něco, co jsem možná vždycky věděla, ale nikdy jsem tomu nepřikládala takovou váhu: bez přírody, lesů, vody a toho obyčejného prostoru, kde můžete jen být, bych vlastně nechtěla žít.

Ale to, k čemu doopravdy směřuju a co pro mě bylo tím největším poznáním celého pobytu, je zjištění, jak moc je pro mě drahocenné být sama se sebou.

V prostředí, kde vás vnější svět neustále bombarduje zvuky, pozorností a podněty, člověk postupně ztrácí možnost být v tichu. Protože město má svůj vlastní, neustálý hluk – a bez ticha je extrémně těžké slyšet sám sebe.

Možná právě proto jsem si až v Číně uvědomila, jak velkým darem je pro mě obyčejné ticho. To, které u nás máme každý den a kterého si často vůbec nevšimneme.

Zkrátka a dobře: za celý ten měsíc jsem se v podstatě ani na vteřinu nedostala do opravdového klidu. A možná právě proto jsem si po návratu dokázala tak hluboce vychutnat obyčejný potok, louku, slunce.

A víte co? Bylo to nádherné…