Nevěřím na náhody

Nevěřím na náhody, to byla věta, která se nesla naším rozhovorem. Klientka mi vyprávěla své zážitky. Už je zase čas na Rekonektivní léčení. Jasně, že náhody neexistují, a to byl důvod k dalším krásným příhodám.

Vzpomněla jsem si na jednu příhodu, kterou by člověk nevymyslel, ani kdyby se hodně snažil. Byli jsme na oslavě kamarádových narozenin. Doba, kterou jsme spolu měli strávit, byla nezvykle dlouhá, a tak jsme se s manželem domluvili na krátkém výletě. Večerní oslava s přáteli bohatě postačí. Akce se odehrávala v končinách, kde lišky dávají dobrou noc, což jsou ty nejkrásnější procházky v přírodě.

Trasa nebyla plánovaná nějak daleko, ale manžel jako obvykle přišel na zkratku. Malý detail je jen to, že jeho zkratky mívají zpravidla minimálně o 5 km více. Nicméně procházka byla krásná, ale po cestě nebyl jediný otevřený obchod s vodou, a tak jsme si museli vystačit s vlastními zásobami. Zhruba po 10 km mi došly síly, a to měla být podle mapy cesta zpět ještě zhruba 8 km. Špatné boty, vedro, nedostatek vody a únava způsobily, že jsem si sedla na lavičku a řekla, že dál nejdu.

Manžel se šel podívat, zda nepojede nějaký autobus. No samozřejmě, že jeden jel v pondělí a druhý v srpnu. Vyslala jsem tedy přání, ať se něco stane, že to fyzicky nezvládnu.

Myšlenka, jak tam nahoře vypravují autobus, mě pobavila a pragmatická mysl se začala připravovat na další cestu zpět. Nohy mě už dost bolely, a tak jsem si za vesnicí lehla do trávy a odpočívala. Manžel se snažil ve vesnici nalézt někoho, kdo by nám natočil trochu vody. 

Během pár minut u mě zastavila paní v zeleném autě a ptala se, zda jsem si nevšimla velkého bílého psa, že už jí zase utekl. Neviděla, a tak paní zase odjela. Za chvilku přišel manžel s tím, že nikoho nenašel, a tak se vydáme zkratkou přes louku. Vydali jsme se na cestu s mým patřičným komentářem o zkratkách, a v tom jsem si všimla, že za rohem leží dva psi. Jeden bílý a jeho kamarádka – velký salašnický pes.

Bylo nám líto paní, která jezdí po okolí a takto schovaného psa si nemůže všimnout. Manžel se tedy vrátil do vesnice hledat, až odněkud pojede zelené auto, a já zatím hlídala psy. Další vtip byl v tom, že jsem si nepamatovala značku a pořádně ani tu paní, abych ji popsala. Při představě, že manžel zastaví každou ženu v zeleném autě, jsem se musela smát. 

Nicméně, když dlouho nešel, oba psi se rozhodli, že je třeba změnit místo. Odhadem měl jeden 50 kg a druhý asi o 20 kg víc. Přesto jsem si s nimi začala povídat a vzala je za obojek s nadějí, že se paní brzo objeví. Naštěstí se tak stalo, než jsem jim dovyprávěla pohádku.

Manžel paní zastavil na druhém konci vesnice, a než přijeli, už věděla, že nás čeká dlouhá cesta zpět. A tak nám navrhla, že nás odveze, sice jede na druhou stranu, ale v autě má vodu a ráda to udělá. V duchu jsem děkovala vesmíru za splněné přání, ani ve snu by mě nenapadlo, že pro nás pošle taxi…