Nestyďte se za lásku…

Proč píšu tyto řádky? Je to už nějaký čas, co jsem se rozloučila se svým tatínkem. Několik měsíců jsem neměla potřebu to jakkoliv komentovat, ale všímám si jedné zajímavé věci, kterou jsem nějak podvědomě udělala a která mi dnes, když tu není, hodně pomáhá. 

V naší rodině se nikdy nedávala láska najevo. Člověk by řekl, že tam ani nebyla. Avšak od doby, kdy jsem podstoupila Znovu-napojení, jsem pochopila spoustu věcí a mezi nejdůležitějšími bylo: Říct to, co si myslím a co cítím. Upřímnost!

Jednoho dne jsem se odhodlala a svému těžce nemocnému otci jsem řekla, že ho mám moc ráda. Nebylo to vůbec snadné, neboť 70 let nic takového neslyšel a já také nikdy nic takového neřekla. Vlastně ano, možná když mi bylo 5 let, ale to byla jiná situace, než když proti sobě stojí dospělí lidé.

Ještě stále vidím jeho staré, smutné zakalené oči, plné slz, které se rozzářily štěstím. Nebylo v prostoru nic, jen náš oční kontakt, byl to velmi silný okamžik a ten si často vybavuju. Sice od té doby uběhlo snad 6 let, ale prožitek zůstal v databance mozku uložen. Udělejte to také, řekněte svým blízkým, pokud je máte rádi, že to tak je. Vyčistěte prostor ve vašich vztazích. Dneska tu jsou a zítra to tak být nemusí, ale vám to jednoho dne velmi pomůže. Ten pohled do jejich očí a vědomí, že jste si stihli říct všechno.

Přesto, že u jiných lidí při dálkovém léčení vnímám, že je člověk na odchodu do jiného světa, u svého otce jsem si to odmítala připustit. Tehdy diagnóza lékařů zněla pár měsíců, ale hledala jsem jiné, osvícenější lékaře, a našla. Skvělé náhody, dobrá strava a energetické léčení mu pomohlo pobyt zde protáhnout téměř o 8 let. 

Setkávám se s dotazy, zda když je člověk těžce nemocný, vůbec dává smysl léčení na dálku podstupovat. Lékaři už nedávají naději, tak proč? Protože duše pak odchází snadněji a zharmonizovaná. Někdy se stane dokonce zázrak a člověk se ještě probere, dostane tak čas uspořádat to, co dosud nestihl. Jindy se mu podaří snadný odchod z tohoto světa a nemusí trpět a umírat několik měsíců, což je náročné pro něho i jeho blízké. Viděla jsem na svém tatínkovi, který žádnému léčení nevěřil a myslel si, že se mu dcera zbláznila, jak začal věci vnímat jinak.

Když nastal čas odchodu, opět jsem „věděla“, co mám dělat. Držet ho za ruku a rozloučit se, nestresovat ho svým smutkem. Vždyť jen odhodil tělo, které už nefungovalo dobře. Vnímala jsem, jak energie opouští jeho tělo, až na konec opustila i hlavu…

Je v pořádku plakat. Je v pořádku projevit smutek. Vždyť už si na jeho ruce nikdy nesáhnete. Už nikdy neuslyšíte své jméno z jeho úst. Ano, možná víte, že duše tu bude pořád, ale fyzické tělo chybí a ještě dlouho bude. Využijte toho, dokud to jde…