Poslední lekce života: Když matky otevřou svá srdce

Dne 11. října 2024 jsem se navždy rozloučila se svou mamkou. Tento okamžik mě donutil přemýšlet o generaci, která měla často potíže vyjadřovat lásku a mluvit o svých pocitech. Občas jsem měla pocit, že jejich jednání působilo sobecky, ale když se na to podívám z jiného úhlu, uvědomuji si, že byli vychováni s přesvědčením, že péče o ně ve stáří je naší povinností. Nejde o to, že bychom nechtěli – naopak, staráme se rádi, ale někdy to přichází spíš jako rozkaz než jako přirozená prosba. Děláme to z lásky, ale často také kvůli klidnému svědomí.

Jejich generace vyrůstala v době, kdy se o zdravé výživě nebo cvičení moc nemluvilo. Hesla jako „tělo musí do hrobu zhuntované“ a „každá cigareta je hřebíček do rakve“ mi vážně nepřipadala vtipná, zvlášť když mamka v jednu chvíli brala až 30 léků denně. Jakoukoliv alternativní medicínu striktně odmítala, a když jsem jí řekla, že cítím energie a že mi klientky volají, jak jim rekonektivní léčení pomohlo, myslela si, že mi po čtyřicítce přeskočilo.

Rozhovory s klienty mi potvrzují, že jejich rodiče se chovají stejně: rozkazy typu „přines, udělej, zařiď,“ bez „prosím“ či „děkuji.“ Mamka byla přesně taková. Nikdy neřekla „mám tě ráda“ a v mezilidských vztazích chyběla úcta. Ale i přesto všechno mi chybí. Poslední dva a půl měsíce života strávila v nemocnici a já jsem tam byla skoro každý den, snažila se dohlížet na její péči a procházela s ní proměnami, které byly často těžké, ale přinesly nám něco, co jsem nečekala – sblížení.

Další zajímavé zjištění pro mě bylo, že pokud během života nepoznáte, co je pokora, dříve či později nastane situace, kdy to budete muset pochopit. Prostředky, které karma využije, jsou přinejmenším nepříjemné. Jak se říká, i smrt si musíte zasloužit.

Ať už někdo posílal na pomoc anděly, modlitby, nebo já sama aplikovala Rekonektivní léčení, stalo se něco výjimečného. Moje mamka mi poprvé v životě řekla, že mě miluje. Moje první myšlenka byla, že je pod prášky, ale když to opakovala i častěji, uvědomila jsem si, že se naše vztahy konečně proměňují. Poslední měsíce nás, přes všechny překážky, hodně sblížily. Dokonce si sama poprvé v životě zavolala, abych ji dala Rekonektivní léčení pustila krabičku. Tak označovala přístroj Healy.

Z posledních dní mé maminky jsem měla pocit, že se otevřela a začala hledat odpovědi na otázky, které si dlouho nosila v sobě. Byly chvíle, kdy jako by opouštěla své tělo. Vyprávěla mi o snech, které prožívala s děsivou jasností – například o tom, jak byla uvězněná uvnitř koně. Říkala mi zcela vážně: „Romanko, já tam pořád jsem.“ Sama nechápala, jak je možné, že v jednu chvíli mohla volně chodit po patrech nemocnice, zatímco ve skutečnosti se bez kolečkového křesla nehnula z místa. Jednou se dokonce viděla vznášet v rohu místnosti, sledovala lékaře, jak se nad ní sklání a pokouší se oživit její srdce – omdlela. Tohle všechno mi svěřila a já jsem byla šťastná, že se mnou mohla sdílet své zážitky. Tato praktická, vždy racionální žena najednou začala zkoumat hlubiny, kterým nikdy dříve nevěnovala pozornost. Bylo to, jako by jí nemoc a blízkost smrti otevřely dveře k něčemu mnohem hlubšímu, neuchopitelnému.

Pokud jste v roli těchto rodičů, nečekejte až bude pozdě, řekněte svým dětem, že je máte rádi. Stejně na to jednou přijdete, tak se neokrádejte o čas…

I když to bylo nelehké období, jsem vděčná za to, co jsme spolu na konci prožily. A dnes už vidím, že mi chybí …