Důvěra

Jak se z normální procházky může stát neuvěřitelný prožitek? Vyrazila jsem na procházku do přírody poblíž domova, kde to dobře znám. Mým záměrem bylo dojít k potoku a bosýma nohama se brodit vodou a přitom načerpat energii z lesa i vody.

Že to bude trochu jinak, mi došlo v té chvíli, kdy jsem uviděla zarostlé pole dvakrát tak vysoké než normálně. Vzpomněla jsem si na vtip z FB, kde nějaký vtipálek komentoval: Jakmile se vláda rozhodla, že bude řešit sucho – raději začalo pršet a to vydatně!

Bodláky, které dorůstají normální výšky kolem 70 cm, byly přes 2 metry vysoké. Ale nehodlala jsem to vzdát, je to jen tráva, a nejsem přece z cukru. Zhruba po půl hodině úporného prodírání travinami, bodláčím a maliníky jsem došla na konec cesty.

Ano, zabloudila jsem, neboť jsem si spletla cestu se stezkou pro zvěř. Prostě tam nikdo nechodil, a tak cesta zarostla. Vyválený flek v kopřivách nasvědčoval tomu, že mám dvě možnosti: prodírat se zpět, anebo si začít klestit cestu někudy jinudy, skrz kopřivy. 

A pak přišel naprosto bláznivý nápad. Co kdybych se kompletně vydala na pospas přírodě? Co když ji požádám o radu? A tak jsem potlačila myšlenku na blázinec a zvedla oči k obloze s prosbou o pomoc. Přilétlo hejno vlaštovek a namířilo směrem, kde bych mohla očekávat potok.

Brala jsem to jako znamení a navíc jsem kousek v kopřivách objevila cestičku, ovšem od vysoké zvěře. Ale co! Když říkají, že tam mám jít, tak půjdu.

Normální cesta začínala mít dobrodružný podtext. Tato situace se opakovala ještě několikrát. Chvílemi jsem zaháněla myšlenku, že se řídím vlaštovkami, které honí mouchy, ale co, mám v záloze mobil, GPS, zhruba vím, na kolika kilometrech se mohu pohybovat. Fakt je, že moje orientace je otřesná.

Další, co mě překvapilo, bylo, že jsem došla k červenému rybízu; no samozřejmě, jestli jsem šla po stezce zvěře, musí to mít vychytané…

A zase se ozvala ta mysl. Budeš to jíst neumyté? Jasně, přece pršelo. Zhruba po 3 km různého střídání směrů a stezek od prasat či srnek jsem vážně došla až k potoku. Vtipné bylo, že z úplně jiné strany. Což znamenalo, že se mi splnilo přání a musela jsem se na druhý břeh přebrodit.

Byl to nezvyklý pocit, spoléhat se na pomoc zvířat. Důvěřovat a vydávat se nepochopitelnými směry. Chvílemi lézt po čtyřech, když v cestě byla větev. Alespoň vím, že si zvěř nevybírá přímé směry.

Nepoužívat svůj rozum, své rozhodování. Věřit a umožnit stav, kdy člověk nemá věci pod kontrolou. Udržet myšlenky v naprosté důvěře v to, že mě v tom příroda nenechá. Být v naprosté symbióze s přírodou.

Ke konci jsem ještě objevila místo, takový krásný palouček uprostřed lesa. Lehla jsem si do trávy a probírala své zážitky. A tak mě napadlo, že je to skvělé místo k práci v energetickém poli, kde se dá efektivně vyčistit minulost, přenastavit geny.

Přesně si vzpomínám na to nadšení, které jsem pociťovala, když jsem poprvé cítila energie v rukách. Pro mne osobně to byl počátek cesty do světa plného neuvěřitelných možností. Pokud jste také připravení na toto dobrodružství, které vás přivede zpět k jednotě, právě teď máte jedinečnou příležitost vstoupit do kurzu, jak si zharmonizovat čakry.